Půdy Krkonošského národního parku [ Pedologie ]
Půdy Krkonošského národního parku
Na území KRNAP se setkáváme s půdami, které odpovídají obvyklým poměrům středoevropských hor. Charakter půdotvorných hornin, výšková členitost reliéfu a vlhké, chladné klima podmínily vznik dobře zřetelné vertikální půdní stupňovitosti.
V nejvyšších polohách Krkonoš mezi Sněžkou a Slezským sedlem se vyskytují půdy pro území České republiky výjimečné, tzv. alpinské a arktické půdy. Vytvořily se na mělkých výchozech kyselých intruzív, rul, granulitů a z pohledu nové půdní klasifikace (MKSP) odpovídají kyselým rankerům (typickým) resp. typickým litozemím. Dominantními půdami KRNAP jsou podzoly (typický, humusový a kambický). Vznikly na uvedených kyselých horninách (v západní části i na svahovinách svorů a fylitů) ve velkých samostatných celcích, místy doprovázeny rankery (typickým, kambickým), na vrcholových plošinách i organozeměmi. Ostrůvky organozemě typické (glejové, litické) s glejem organozemním se nachází v mnoha maloplošných zvláště chráněných územích (Hraniční, Čertova a Pančická louka, Černohorská rašelina, Sedmidolí aj. ).
V ochranném pásmu KRNAP od Rokytnice nad Jizerou až po Žacléř vznikly na svahovinách kyselých intruzív a metamorfik silně kyselé kambizemě, kambizem dystrická spolu s kryptopodzoly - kryptopodzolem typickým a rankrovým (prudké svahy kolem Úpy a Labe, okolí Benecka, Jablonce nad Jizerou a Strážného). Jižněji přecházejí do kyselé kambizemě typické na svahovinách svorů a fylitů. Severně od Vrchlabí a v menších okrscích dále na východ se na svahovinách těchto hornin vyvinula i nasycená varieta typické kambizemě.
Hydromorfní půdy jsou zastoupeny organozeměmi i samostatnými celky pseuodogleje typického na polygenetických hlínách s eolickou a štěrkovitou příměsí východně a západně od Vrchlabí. Menší plochy těchto půd se nacházejí i nad nivami četných vodních toků oblasti. Gleje se kromě organozemního subtypu vytvořily na nivních bezkarbonátových sedimentech roztroušeně po celém území národního parku. Glej typický (pseudoglejový) leží na trvale zamokřených plochách v okolí vydatnějších pramenů a v mělkých zářezech při drobných vodních tocích (Mumlava, potoky Huťský, Jelení, Lovčí, Dřevařský aj. ). Severně až severovýchodně od Dolního Dvora a severně i jižně od Horního Maršova vznikly na svahovinách vápenců menší lokality rendziny kambizemní. Nivní bezkarbonátové sedimenty lemující toky Labe, Úpy, Jizerky, Jizery a některých menších toků pokrývají fluvizemě - fluvizem typická a glejová.
Půdy vrcholových partií
Region je tvořen krkonošsko - jizerským krystalinikem, do kterého patří Krkonoše spolu s Jizerskými horami. Krystalinikum je součástí západosudetské oblasti a nalézá se na severním okraji českého masivu. Druhově i stářím jsou horniny tvořící krystalinikum podobné jak horninám Moldanubika na jihu Čech tak i horninám tepelsko - barrandienské oblasti. Horninové podloží se na obou lokalitách liší. Na západě - Labská louka - tvoří podloží střednězrnná až jemnozrnná biotitická žula s přechodem do žuly hrubozrnné na jižním okraji zájmové oblasti. Na východě Krkonoš - lokalita Modrý potok (Modrý důl) - je podloží tvořeno horninami krystalinika, které zde tvoří kontakt starších hornin (prekambrium) s granitickými horninami variského plutonu (paleozoikum - začátek svrchního karbonu). Horninovými typy jsou zde svory až fility, ruly, amfibolity a místy kvarcity a erlány.
Labská louka leží v západní části arkto-alpinské tundry Krkonoš na jejím severním okraji nedaleko polských hranic. Klimatické podmínky Labské louky odpovídají charakteristikám chladné oblasti (průměrná teplota v lednu kolem -6 °C, v červenci mezi 10 °C až 12 °C). Roční průměrný úhrn srážek zde činí 1300 až 1400 mm. Labská louka se nachází na zarovnaném povrchu (peneplénu) žulového plutonu, který nese stopy chemického zvětrávání z teplého období konce druhohor až třetihor. Takto zvětralý povrch byl zarovnán do již zmíněné paroviny. Dokladem alterovaného povrchu granitového plutonu je obsah jílových minerálů ve zvětralinovém plášti. Hloubka alterované zóny je odhadována na jednotky až desítky metrů. Struktura půdního pokryvu odráží relativně homogenní geologický substrát, s výskytem kamenných moří, suťovisek a kamenných soliflukčních proudů. Převládajícím půdním typem na lokalitě jsou horské humusové a humusoželezité podzoly s příměsí rašeliništních půd. Na příhodných místech jsou zde vyvinuta rašeliniště (Pančavské rašeliniště).
Na Labské louce se nachazejí experimentální plochy s odlišným porostem - trávou a klečí. Na každé ploše je osazena automatická monitorovací stanice pro kontinuální měření teploty vzduchu, půdy, tenzometrických tlaků v půdě, vlhkosti půdy a chodu srážek. Lokality provozuje KRNAP spolu s ÚH AVČR Praha.
Na východě Krkonoš leží povodí Modrý potok (horní část Modrého dolu), s nejvyšším bodem Studniční horou (1554 m.n.m.). Oblast leží v jádru krystalinických hornin. V horní části experimentálního povodí je na jižním svahu údolí pod Modrým sedlem lavinový svah Modrého dolu s nivační depresí (tzv."Mapa republiky"), kde dochází každoročně k rozsáhlým kumulacím sněhu. Stejně tak v celém horním závěru dolu dochází k ukládání sněhu a vzniku dlouhodobě ležících sněhových polí. Při jarním tání se pak uvolní velké zásoby vody nahromaděné během zimy. Na jižním svahu Studniční hory jsou rozsáhlá kamenná moře a suťoviska tvořená převážně šedým muskovitickým svorem až filitem místy s kvarcitem. Podél toku Modrého potoka a místy i podél jeho přítoků jsou fluvialní až fluviodeluviální sedimenty a místy jsou vyvinuta v menší míře rašeliniště. Půdy jsou zde horské humusové a humusoželezité podzoly a nevyvinuté půdy s velmi mělkou humusovou vrstvou, ve spodní části dolu v blízkosti Modrého potoka jsou půdy hlubší (kolem 60 cm).